ČÁST 4 — Objednala jsem nejděsivějšího muže z Cincinnati, aby kopal jámy, a když jsem mu nabídla zvýšení platu, jeho úsměv zmizel

 

ČÁST 4

Kroky se blížily po schodišti.

Lorenzo mě odstrčil za kamenný sloup a sáhl pod košili. Vytáhl telefon, ale signál zmizel.

„Viktore, otevři zadní východ.“

„Je elektronický.“

„Tak ho otevři ručně.“

„Nemám nástroje.“

„Ty máš vždycky nástroje.“

„Dnes ne.“

Nahoře praskla podlaha.

Lorenzo se ke mně naklonil.

„Až řeknu běžet, vezmete kazetu a poběžíte k růžovému altánu.“

„A vy?“

„Já půjdu za vámi.“

„To nebyla moje otázka.“

Na okamžik se naše pohledy setkaly. V jeho očích nebyl strach o sebe. Jen o mě.

„Půjdu první,“ řekl.

Vyšel ze zimní zahrady právě ve chvíli, kdy se na konci chodby objevil muž v tmavé kapuci. Lorenzo se na něj vrhl. Narazili do stolku a na mramorovou podlahu spadla váza. Viktor konečně vyrazil k zadním dveřím.

Já zůstala stát.

Ne proto, že bych byla statečná.

Protože jsem zahlédla obličej pod kapucí.

Byl to správce domu, kterého jsem potkala první den u vrat.

„Nechte ho!“ vykřikla jsem.

Muž se otočil a v ruce se mu zaleskl nůž. Lorenzo ho udeřil do zápěstí. Nůž sklouzl po podlaze a zarazil se do dřevěného rámu fotografie.

„Theodoro, teď!“

Tentokrát jsem běžela.

Venku déšť proměnil trávník v kluzké bláto. Držela jsem kazetu pod bundou a mosazný metr mi při každém kroku narážel do boku. Lorenzo dorazil za mnou o několik vteřin později. Za jeho zády se rozezněly sirény.

„Policie?“ zeptala jsem se.

„Tentokrát ano.“

„Tentokrát?“

„Později vám všechno vysvětlím.“

„Ne. Teď.“

Než odpověděl, přijely k bráně tři vozy. Z prvního vystoupila kapitánka Hana Králová se složkou v ruce.

„Lorenzo Valdieri,“ řekla. „Jste ochoten vypovídat o útoku, vydírání a převodech peněz vedených přes nadaci?“

„Ano.“

Viktor se zarazil.

„Pane Valdieri, bez přítomnosti advokáta—“

„Už nejsem váš klient,“ přerušil ho Lorenzo.

„To nemůžete myslet vážně.“

„Myslím.“

Kapitánka ukázala na kazetu.

„Je to poslední kopie?“

Lorenzo přikývl.

„Ne. Ještě existuje nahrávka, kterou Marco poslal správci domu. Máte ji v telefonu.“

Správce se pokusil utéct, ale policisté ho srazili k zemi dřív, než došel k bráně.

O dvě hodiny později jsme seděli v malé výslechové místnosti. Stěny páchly dezinfekcí, zářivka poblikávala a na stole stál plastový kelímek s kávou, které jsem se ani nedotkla.

Kapitánka pustila nahrávku.

Ozval se Marcův hlas.

„Řekni mu, že když nepodepíše převod, vezmeme dalšího člověka. A tu zahradnici použijeme jako důkaz, že pořád něco cítí.“

Následovalo ticho.

Pak Lorenzo uslyšel vlastní hlas z jiné nahrávky, pořízené před lety.

„Jestli je cena za bezpečí rodiny moje jméno, zaplatím ji.“

Seděl naproti reproduktoru a poslouchal sám sebe.

Tentokrát nemohl předstírat, že slova řekl někdo jiný.

Položila jsem ruku na stůl, ale nedotkla se ho.

„Tohle jste řekl vy,“ zašeptala jsem.

Přikývl.

„Ano.“

„A celých šest let jste za to platil sám?“

„Myslel jsem, že tím chráním všechny ostatní.“

„Ve skutečnosti jste rozhodoval i za ně.“

Kapitánka sklopila oči k dokumentům.

„Převody potvrzují, že jste peníze posílal rodinám obětí. Také potvrzují, že jste odmítl převzít společnosti, které Marco ovládal.“

„Nemohl jsem ho zastavit bez války,“ řekl Lorenzo.

„Válka už začala,“ odpověděla jsem. „Jen jste ji vedl potichu.“

Následující týdny byly plné telefonátů, výslechů a novinářů před branou. Marco přežil postřelení a byl obviněn z vydírání, útoku a vraždy. Správce domu přiznal, že pracoval pro něj. Viktor přišel o licenci, protože ukrýval převody a falšoval zápisy nadace.

Lorenzo se přiznal k praní peněz, ale zároveň předal policii všechno, co měl. Nežádal o zvláštní zacházení. Nevolal svým lidem. Poprvé nechal následky dojít až k sobě.

Já mezitím odstoupila od původní zakázky.

Myslela jsem, že odejdu navždy.

Pak mi Lorenzo zavolal z nemocničního pokoje, kde čekal na výslech.

„Nechci, abyste se vracela kvůli mně,“ řekl.

„To je dobře.“

„Ale zahrada potřebuje dokončit.“

„Zahrada počká.“

„Čekala šest let.“

Měla jsem na jazyku odmítnutí. Pak jsem si vzpomněla na jedenáct prázdných jam a na hlas ženy z kazety.

„Dokončím ji,“ řekla jsem. „Ale ne jako vaše zaměstnankyně.“

„Jak tedy?“

„Jako člověk, který má právo vědět, pro koho pracuje.“

Když se po týdnech vrátil domů, čekala jsem ho před zimní zahradou. Dveře byly opravené, ale štítek s rozbitou větvičkou zůstal.

„Chcete dovnitř?“ zeptal se.

„Ne dnes.“

„Rozumím.“

„Lorenzo?“

„Ano?“

„Až příště budete potřebovat někoho, kdo vám řekne, že děláte něco hloupě, nemusíte si kvůli tomu hrát na zahradníka.“

Poprvé se zasmál tak, že sklonil hlavu.

„Vy byste mi to řekla i kdybych byl prezident.“

„Pravděpodobně hlasitěji.“

Jedenáct jam jsme osázili mladými javory. Ke každému jsme připevnili malou měděnou destičku se jménem člověka, který zemřel. Ne jako výhrůžku. Jako připomínku, že některé životy nesmějí zmizet v účetních knihách.

Lorenzo se ke mně nepřestěhoval. Ani jsme si neslibovali zázraky. Začali jsme pomalu, obyčejně. Kávou po práci. Krátkými procházkami. Tichými večery, kdy se nemusel nikdo tvářit silně.

O tři měsíce později jsem otevřela vlastní ateliér v malé cihlové budově u řeky. Na stole jsem měla nové výkresy, v okně květináče s tymiánem a na lednici kresbu, kterou mi poslala moje neteř Klára: jedenáct stromů, každý s jinou korunou.

„Proč je tenhle tak velký?“ zeptala jsem se jí.

„Protože chrání ostatní,“ řekla.

„A kdo chrání jeho?“

Klára chvíli přemýšlela.

„Všichni dohromady.“

První sníh přišel v listopadu. Lorenzo tehdy stál před mými dveřmi s krabicí domácích koláčů a obálkou, kterou jsem neotevřela.

„Je to nabídka na další práci,“ řekl.

„Od vás?“

„Od nadace. Teď už má novou správní radu.“

„A vy?“

„Já se učím žít bez ní.“

Vzal obálku zpátky.

„Mohu vás pozvat na večeři?“

„Dnes ne.“

„Zítra?“

„Možná.“

Usmál se.

„To je lepší než ne.“

Několik měsíců nato přišla poslední zpráva. Nebyla dlouhá.

Thea, jestli někdy změníš názor, vrata budou otevřená.

Dívala jsem se na ni dlouho. V minulosti bych se cítila provinile, že někoho nechávám čekat. Tentokrát ne.

Odepsala jsem:

Lorenzo, nezavírám dveře ze zloby. Jen už nebydlím uvnitř vašeho strachu.

Pak jsem telefon položila.

Na jaře jsem jela k Valdieriho domu zkontrolovat javory. Jedenáct malých stromů se třáslo ve větru, ale všechny přežily zimu. U prvního kmene visela měděná destička a pod ní ležel můj mosazný metr. Nechala jsem ho tam po posledním měření, poškrábaný, zablácený a otevřený na přesně třiceti centimetrech.

Lorenzo stál opodál.

„Zapomněla jste ho,“ řekl.

„Ne,“ odpověděla jsem. „Nechala jsem ho tam.“

„Proč?“

Podívala jsem se na jedenáct korun, které se dotýkaly světla.

„Aby někdo konečně viděl, jak daleko jsme došli.“

Vítr pohnul měděným kovem a ten tiše zazvonil o kmen.

Tentokrát jsem se nebála zvuku za sebou.

Tentokrát jsem šla dopředu.