Objednala jsem nejděsivějšího muže z Cincinnati, aby kopal jámy, a když jsem mu nabídla zvýšení platu, jeho úsměv zmizel

 

Když jsem toho mlčenlivého zahradníka přistihla s rukama v půdě, ještě netušila jsem, že jeho jediný telefonát by dokázal zničit mou kariéru i život.

Bylo krátce po osmé ráno a železná vrata Valdieriho domu se za mým autem zavřela s hlubokým kovovým zaduněním. Přes rameno jsem měla koženou tašku s výkresy, pod paží svinuté plány a na zápěstí mosazný krejčovský metr, který mi kdysi darovala babička. Říkala, že dobrá zahrada začíná přesným měřením a končí odvahou změnit všechno, co už nefunguje.

Valdieriho dům byl největší zakázkou, jakou jsem kdy dostala. Nadace rodiny připravovala oslavu padesáti let a staré zahrady měly přivítat stovky hostů. Kdyby se mi obnova povedla, mohla jsem si konečně otevřít vlastní ateliér a přestat vysvětlovat klientům, že plnoštíhlé tělo neznamená malý talent.

Pak jsem ho uviděla.

Klečel u záhonu pivoněk, v obnošených botách a vyhrnuté bílé košili. Byl obrovský, široký v ramenou, s černými vlasy prokvetlými šedinami a tetováním, které mu mizelo pod límcem. Bláto měl za nehty. Ne jako člověk, který si jednou sáhl do hlíny, ale jako někdo, kdo v ní pracoval celý život.

Zastavila jsem se u něj.

„Dobré ráno. Vy jste zahradník?“

Pomalu ke mně vzhlédl.

„Dalo by se to tak říct.“

„Výborně. Jsem Theodora Winterbornová, zahradní architektka. Thea stačí, pokud nejsem v maléru.“

„To zjistíme později.“

Měl hluboký, klidný hlas. Čekala jsem hrubost, ale místo ní přišel nepatrný úsměv.

„Můžete mi říct, kde najdu pana Valdieriho?“

„Ví, že jste tady.“

Postavil se a já musela zaklonit hlavu.

„Tak to je pohodlné,“ řekla jsem. „A vy jste jeho zaměstnanec, nebo jen velmi děsivě vypadající pěstitel pivoněk?“

Koutek úst se mu pohnul.

„Pracuji pro něj.“

Dopoledne jsem změřila terasy, odhalila špatné odvodnění a našla pod břečťanem cihlovou cestu. On mě mlčky následoval, dokud jsem neukázala na pytle kompostu.

„Pomůžete mi je odnést nahoru?“

Podíval se na mě.

„Dva najednou,“ dodala jsem. „Ať se nezdržujeme.“

Zvedl oba padesátikilové pytle.

„Předvádíte se,“ zamumlala jsem.

„To mi říkají často.“

O hodinu později držel žebřík. Pak lopatu.

„Potřebuji tři zkušební jámy, asi půl metru hluboké.“

„Umím kopat.“

„To doufám. Jinak budu muset požádat vašeho vedoucího o náhradu škody.“

Kopal bez jediného slova. Do večera vzniklo jedenáct jam. Když jsme posunuli kamennou lavici o dva metry, ustoupila jsem a prohlédla si výsledek.

„Mnohem lepší,“ řekla jsem. „Víte co? Řeknu panu Valdierimu, že si zasloužíte zvýšení platu.“

Tentokrát se usmál naplno.

Jeho ruce se však náhle sevřely kolem násady lopaty.

„To bych na vašem místě nedělala.“

„Proč?“

Neodpověděl. Jen se podíval k severnímu křídlu domu, kde za železnou mříží stála zamčená skleněná zimní zahrada. Na jejích dveřích visel malý mosazný štítek se symbolem rozbité větvičky.

Vtom u vrat zabrzdil černý vůz. Vystoupil hubený muž v drahém kabátu a zamířil přímo k nám.

„Pane Valdieri,“ řekl.

Zahradník ztuhl.

Muž se otočil ke mně.

„Vy jste ta žena, kterou si najali?“

„Ano.“

„Pak byste měla vědět, že žádný zahradník v tomto domě nemá právo otevírat severní křídlo.“

Podívala jsem se na Lorenza. Poprvé za celý den se netvářil pobaveně. Hubený muž mu podal černou složku a on ji pomalu otevřel. Jeho prst se zastavil u první stránky a potom se natáhl k dokumentu, který jsem ještě neviděla…

ČÁST 2

Dokument byl položený na mé plány a jeho bílý okraj se třásl v průvanu od řeky. Hubený muž stál vedle nás s rukama založenýma na hrudi, jako by už znal odpověď a čekal jen na mou chybu.

Lorenzo četl mlčky.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Nic, co by se týkalo vás,“ odpověděl.

„To říkají lidé vždycky těsně předtím, než se jich to začne týkat.“

Muž v kabátu se uchechtl.

„Paní Winterbornová, doporučuji vám dokončit návrh a neplést se do rodinných věcí.“

„A vy jste?“

„Viktor Rinaldi. Právní zástupce nadace.“

Lorenzo složku zavřel.

„Viktore, odejdi.“

„Ne, dokud mi nevysvětlíš, proč jsi přivedl cizí ženu k severnímu křídlu.“

„Přivedl jsem ji na zahradu.“

„To není totéž.“

Viktorův pohled sklouzl k jedenácti jamám. Mně se v žaludku sevřel uzel. Původně jsem je považovala za běžné půdní zkoušky, ale teď vypadaly jako přesně vyrovnané otvory pro něco, co mělo být pohřbeno.

„K čemu jsou?“ zeptala jsem se.

Lorenzo se na mě podíval.

„Pro stromy.“

„Jedenáct stromů?“

„Ano.“

„A proč kvůli nim někdo přijíždí s právníkem?“

Viktor udělal krok vpřed.

„Protože některé věci mají zůstat tam, kde byly.“

„To zní jako hrozba.“

„Berete si to příliš osobně.“

„Já si beru osobně všechno, co mi může zničit zakázku.“

Lorenzo si promnul špinavé zápěstí. Na kůži měl tenkou bílou jizvu, která se táhla od palce až k lokti. Najednou mi připadal méně jako zahradník a více jako člověk, jenž přežil něco, o čem se nemluví.

Odpoledne jsme pokračovali bez Viktora. Jenže ticho mezi námi bylo jiné. U jižní zdi jsem našla několik čerstvě uřezaných výhonků a u brány otisk pneumatik.

„Někdo tu byl v noci,“ řekla jsem.

„Vím.“

„A vy s tím nic neuděláte?“

„Dělám.“

„Tím, že kopete jámy?“

Jeho oči ztvrdly.

„Někdy je lepší nejdřív připravit půdu.“

Večer mě doprovodil k autu. Déšť bubnoval na střechu a z mé tašky vykukoval mosazný metr, odřený na hranách.

„Proč se na ten štítek pořád díváte?“ zeptala jsem se.

„Na jaký?“

„Na dveře zimní zahrady.“

„Protože jsou zamčené.“

„To není odpověď.“

„Je to jediná odpověď, kterou dostanete.“

Druhý den ráno jsem přišla dřív než on. Na stole v kanceláři ležela obálka s mým jménem, ale bez odesílatele. Uvnitř byl jediný list: Přestaňte kopat.

Ruce se mi roztřásly.

Lorenzo mě našel o několik minut později. Vzal papír, přečetl ho a tvář mu zbledla.

„Od této chvíle se držte ode mě,“ řekl.

„To máte v plánu mě vyhodit?“

„Mám v plánu udržet vás naživu.“

„Před kým?“

„Před lidmi, kteří si myslí, že se pořád bojím.“

Vtom se z domu ozvalo tříštění skla. Rozběhli jsme se přes chodbu k severnímu křídlu. Zámek na dveřích byl uražený a uvnitř se ve větru třásly bílé záclony.

Lorenzo mě chytil za paži.

„Zůstaňte tady.“

„Ani náhodou.“

„Theodoro.“

Bylo to poprvé, co vyslovil mé celé jméno. Otevřel dveře a uvnitř se ozval dětský hudební strojek, který se sám od sebe roztočil. Z podlahy uprostřed místnosti trčela kovová schránka.

Lorenzo k ní poklekl.

„Šest let jsem sem nevkročil,“ zašeptal.

„Co je uvnitř?“

Zvenku zaduněl hrom. On sáhl po víku a já spatřila, jak se mu prsty zastavily těsně nad zámkem. Pak se ozval další zvuk, tentokrát z jeho kapsy. Telefon.

Lorenzo se podíval na displej a zbledl ještě víc.

„Kdo volá?“

„Člověk, který měl být mrtvý.“

Zámek schránky cvakl. Víko se začalo zvedat a z telefonu se ozval chraplavý hlas…

ČÁST 3

„Lorenzo,“ řekl hlas. „Jestli otevřeš tu schránku, zemře někdo další.“

Stáli jsme v zimní zahradě, zatímco déšť bičoval skleněnou střechu. Dětský strojek na polici hrál tři stejné tóny pořád dokola. Ten zvuk mi lezl pod kůži.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se.

„Někdo, koho byste měla poslouchat.“

Lorenzo telefon od ucha odtáhl.

„Marco,“ řekl.

„Tvůj bratranec?“

„Neříkej jeho jméno.“

„Už je pozdě,“ ozval se hlas. „Theodora už ví, že nejsi žádný zahradník.“

V tu chvíli se ozvaly sirény. Ne z ulice. Z bezpečnostního systému domu. Lorenzo telefon ukončil a vytáhl z kapsy malý klíč.

„Musíme to otevřít teď,“ řekl.

„A potom?“

„Potom už vám nebudu moci lhát.“

Odemkl schránku.

Uvnitř ležela kazeta, svazek bankovních výpisů, stará fotografie a malý látkový sáček. Na fotografii byl mladší Lorenzo s ženou v zelených pracovních rukavicích. Smáli se u stejné zimní zahrady. Mezi nimi stála dětská lopatka s červenou rukojetí.

„Elena,“ řekl.

„Vaše žena?“

Přikývl.

„Před šesti lety ji zabili. Byla těhotná.“

Nedokázala jsem odpovědět.

Vzal kazetu a vložil ji do starého přehrávače na stole. Z reproduktoru zapraskal ženský hlas.

„Lorenzo, jestli tohle jednou uslyšíš, znamená to, že jsi zase začal věřit, že všechno musíš řešit sám.“

Jeho tvář se rozpadla. Poprvé jsem v něm neviděla obávaného muže ani zahradníka, ale člověka, který stál u dveří příliš dlouho a bál se vejít.

Elena pokračovala.

„Jedenáct stromů není pomník našim nepřátelům. Je pro jedenáct lidí, kteří zemřeli při útoku na sklad. Nebyli to vojáci ani členové rodiny. Byli to řidiči, uklízečka, dva bratři z kuchyně a chlapec, který tam jen čekal na otce. Marco dal příkaz. Lorenzo za něj zaplatil peníze, aby zachránil ostatní.“

Viktor, který mezitím vstoupil do rozbité zimní zahrady, ztuhl.

„Tohle nemůže být použito,“ řekl.

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Kazeta není ověřená.“

Lorenzo vytáhl výpisy.

„Tady jsou převody. Tady jména. A tady podpisy.“

Viktor zbledl.

„Ty jsi to celou dobu schovával?“

„Čekal jsem na někoho, komu nepůjde o moje jméno.“

Podíval se na mě.

„Proto jste mě nechal kopat?“ zeptala jsem se.

„Protože Elena věřila, že zahrada dokáže člověka vrátit k životu. A já potřeboval zjistit, jestli tomu ještě věřím.“

Srdce mě bolelo způsobem, který mě rozzlobil.

„Takže jsem pro vás byla zkouška?“

„Ne. Byla jste první člověk po šesti letech, který se na mě díval, jako bych byl jen člověk.“

„A přitom jste mi neřekl, kdo jste.“

„Kdybych vám to řekl, odešla byste.“

„Možná. Ale měla bych možnost rozhodnout se sama.“

Mezi námi zůstala fotografie s dětskou lopatkou.

Pak Viktorovi zazvonil telefon. Poslechl si několik slov a pomalu ho spustil podél těla.

„Marco už není v Cincinnati,“ řekl.

„Kam odjel?“ zeptal se Lorenzo.

Viktor se podíval na mě.

„Do nemocnice. Na pohotovost. Někdo ho postřelil.“

Lorenzo sevřel kazetu.

„Kdo?“

„Policie tvrdí, že se pokusil uprchnout. Ale předtím poslal někomu zprávu.“

„Jakou?“

Viktor mi podal telefon. Na displeji stálo: Theodora má u sebe klíč k poslednímu důkazu. Vezměte ji dřív, než promluví.

V tu chvíli se za námi zamkly všechny dveře domu. Zhasla světla. A z horního patra se ozvaly kroky…