Políbila jsem cizího muže, aby ho zachránila před třemi násilníky — pak se podíval na můj obchod a zbledl

Tři muži ho drželi pod krkem, když jsem za deště otevřela dveře svého květinářství a udělala něco, co jsem si nedokázala odpustit.

Vyšla jsem do uličky a políbila cizího muže.

Ne letmo. Ne tak, aby se to dalo později vysvětlit jako omyl. Popadla jsem ho za límec promočeného černého kabátu, přitáhla jeho tvář k sobě a políbila ho tak prudce, že všichni tři muži okamžitě povolili sevření.

Déšť bubnoval do kovových schodů nad námi. Z okapu padala voda přímo na dlažbu mezi naše boty.

Moje srdce bilo tak hlasitě, že jsem ho cítila až v krku. Přesto jsem se otočila k mužům a objala cizince kolem pasu.

— Jestli se ještě jednou dotknete mého manžela, vysvětlíte mi, proč se tři dospělí chlapi snaží zabít jednoho člověka.

Nejvyšší z nich se na mě podíval. Potom pohlédl na muže vedle mě.

Jeho výraz se změnil.

Nebyla v něm rozpaky. Byl v něm strach.

— Do toho vám nic není, paní, — řekl.

— Začalo mi do toho být, když jste ho přirazili ke zdi za mým obchodem.

Cizinec se ani nepohnul. Byl vysoký, širokoplecí, s tmavými vlasy a několika stříbrnými prameny u spánků. U koutku úst měl krvavý škrábanec, ale dýchal klidně. Až příliš klidně.

— Odcházíme, — zamumlal nejvyšší muž.

— To bude nejlepší.

Ustupovali ke vchodu do ulice a ani jednou se k němu neotočili zády. Pak zmizeli v dešti.

Počkala jsem tři vteřiny a okamžitě od něj odskočila.

— Proboha. Já se omlouvám.

Mlčel.

— Vím, že to vypadalo šíleně.

— Vypadalo.

Jeho hlas byl hluboký a klidný.

— Mohl byste alespoň předstírat, že mi zůstala nějaká důstojnost?

— Zvažuji to.

Málem jsem se zasmála.

— To měl být vtip?

— Možná.

Ukázala jsem směrem, kam muži odešli.

— Chtěli vám ublížit.

— Ano.

— A vy jste se nebránil.

— Ne.

— Tak jsem zpanikařila.

— Všiml jsem si.

Přes mokré vlasy mi stékala voda za límec. Vzpomněla jsem si na matčina slova: Odvaha je soucit, který zapomněl požádat strach o svolení.

— Nikdo si nezaslouží rány v temné uličce, než někdo zjistí pravdu, — řekla jsem.

Poprvé se v jeho očích něco pohnulo.

Zpozorovala jsem černé auto čekající u rohu. Uvnitř seděl řidič. Cizinec sledoval moje květinářství déle, než bylo běžné.

Ve výloze stály růže, eukalyptus a pozdní jiřiny. Na klice dveří visela moje mosazná konvička ve tvaru vlaštovky, kterou mi matka darovala při otevření obchodu. Byla poškrábaná a v zobáčku měla drobnou promáčklinu.

— Měla byste jít dovnitř, — řekl.

— Vy byste měl vysvětlit, proč vás tři muži chtěli umlátit.

— Jmenuji se Adrian Mercer.

— Claire Bennettová.

— Vím.

Zamrzla jsem.

— Vy víte?

Jeho pohled sklouzl ke jmenovce na zástěře.

— Je tam napsáno vaše jméno.

To dávalo smysl. Přesto se mi sevřel žaludek.

— A jsme si jistí, že se už nikdy neuvidíme?

— Ne, — odpověděl.

Pak se podíval na poškrábanou mosaznou vlaštovku na dveřích, jako by v ní poznal něco, co jsem nikdy nikomu neukázala, a vykročil k autu.

Když jsem za ním zavírala dveře, všimla jsem si, že na dlažbě zůstal malý černý kovový předmět. Zvedla jsem ho právě ve chvíli, kdy se uličkou ozvaly rychlé kroky a někdo sáhl po klice zadního vchodu…

ČÁST 2

Ruka na klice se zastavila, když jsem kovový předmět sevřela v dlani.

Byl to úzký přívěsek s vyrytým číslem 17. Z jedné strany měl zaschlou krev. Z druhé nepatrný červený bod, který jednou blikl a zhasl.

— Kdo je tam? — zavolala jsem.

Nikdo neodpověděl.

Vzala jsem nůž na řezání stonků, odsunula závoru a prudce otevřela dveře. Za nimi byl jen prázdný dvůr, mokré popelnice a potrhaný plakát na cihlové zdi.

Telefon mi zazvonil v kapse.

— Claire? — ozvala se Sadie. — Jsi v pořádku?

— Ano. Jen někdo zkoušel zadní dveře.

— Mám zavolat policii?

Podívala jsem se na přívěsek.

— Zatím ne.

Nevěděla jsem proč. Možná jsem už tušila, že Adrian Mercer nebyl náhodný muž v nesprávné uličce.

O tři dny později jsem si skoro namluvila, že ho už nikdy neuvidím. Ve čtvrtek v devět ráno zazvonil mosazný zvonek nad dveřmi obchodu a Adrian vstoupil dovnitř v uhlově šedém obleku.

— Přišel jste kvůli rozvodu? — zeptala jsem se.

— Dohodli jsme se, že jsme nikdy nebyli manželé.

— Výborně. Všechno tedy zůstává mně.

Sadie, která vázala kytici karafiátů, se zašklebila.

— Claire, tohle je ten muž z deště?

— Nejspíš. Tenhle vypadá, jako by nikdy v životě nepoznal déšť.

Adrian se rozhlédl po obchodě. Vonělo to cedrovým dřevem, růžemi a mokrou zelení. Zastavil se u výlohy, kde visela mosazná konvička ve tvaru vlaštovky.

— Potřebuji květiny, — řekl.

— Pro koho?

— Pro ženu, která je v nemocnici.

— Růže?

— Ne. Něco, co nebude působit jako omluva.

Ta odpověď mě zaskočila.

— To je neobvykle konkrétní požadavek.

— Omluvy většinou přicházejí pozdě.

V tu chvíli zazvonil telefon na pultu. Zvedla jsem ho a poslouchala muže, který se představil jako Viktor Hale, majitel společnosti spravující celý náš blok.

— V pondělí přijde znalec, — oznámil. — Budova se bude vyklízet kvůli havarijním opravám.

— O žádných opravách mě nikdo neinformoval.

— Informace vám přijde doporučeně.

— A nájemní smlouva?

— Ta se přezkoumá.

Položil.

Adrian stál pořád u pultu.

— Kdo to byl?

— Muž, který se snaží dostat můj obchod z budovy.

— Vyhrožoval vám?

— Usmíval se. To bývá horší.

Adrianův pohled ztvrdl.

— Podepsala jste něco?

— Ne.

— Máte kopie smluv mimo obchod?

— Ano. Proč?

— Protože lidé, kteří mluví o havárii, někdy doufají, že se všichni vyděsí dřív, než si přečtou čísla.

Odpoledne mi doručil kytici bílých kosatců. Nebyla pro nemocnou ženu. Byla pro mě.

Mezi stonky byla zastrčená úzká kartička: Nedotýkejte se zadních dveří. Dnes večer nebuďte sama.

V devět deset večer jsem v kanceláři poslouchala déšť a držela v ruce přívěsek s číslem 17. Sadie už odešla. V celém obchodě svítila jediná lampa nad chladicím boxem.

Pak prasklo sklo ve výloze.

Schovala jsem se za pult. Někdo vstoupil dovnitř a pomalu kráčel mezi kbelíky s květinami.

— Claire Bennettová, — řekl mužský hlas. — Adrian Mercer vám nepomůže.

Vytáhla jsem telefon, ale obrazovka zůstala černá. Baterie byla ráno plná.

Muž se zastavil u konvičky ve tvaru vlaštovky.

— Dejte nám to, co vám nechala matka.

Zatajila jsem dech.

Moje matka zemřela před šesti lety. Nikdo kromě mě nevěděl, že mi před smrtí uložila malou kovovou krabičku do zdi za chladicím boxem.

— Nevím, o čem mluvíte, — řekla jsem.

— Víte.

Dveře se rozletěly. Adrian vpadl dovnitř a muž u výlohy ustoupil. V jeho ruce se zaleskla krátká čepel.

Adrian ho srazil na podlahu jediným pohybem. Kovová čepel zazvonila o dlaždice.

— Běžte dozadu, — přikázal.

— Neodejdu bez odpovědí.

— Teď ne.

Zadíval se na mě a poprvé v jeho tváři nebyl klid. Byl tam strach.

— Claire, vaše matka nebyla náhodnou svědkyní toho požáru před šesti lety. A muž, který právě volal, ví, že důkaz stále existuje.

— Jaký důkaz?

Adrian položil na pult černou tašku a vytáhl z ní složku.

— Ten, kvůli kterému mě dnes chtějí mrtvého. A který může zničit Viktora Halea.

Jeho prsty se dotkly první stránky. Potom začal složku otevírat…

ČÁST 3

— Vaše matka ten požár nespůsobila, Claire, — řekl Adrian a rozevřel složku. — Snažila se dokázat, kdo ho nařídil.

V kanceláři bylo cítit spálený prach a rozdrcené stonky růží. Muž, kterého Adrian před chvílí srazil, ležel spoutaný u dveří. Sadie stála za mnou a tiskla si dlaň k ústům.

Adrian vytáhl malý přehrávač a položil ho vedle mého telefonu.

— Poslouchejte až do konce.

Stiskl tlačítko.

Nejprve se ozvalo šumění. Potom hlas mé matky.

Byl slabý, unavený, ale nezaměnitelný.

„Je 14. října, dvaadvacet hodin třináct minut. Viktor Hale právě zaplatil mužům, aby zapálili dům v ulici Mercer. Řekl, že nájemníci musí odejít, aby mohl pozemek prodat.“

Zavřela jsem oči.

Matčin hlas jsem naposledy slyšela v nemocnici, když už nedokázala mluvit. Teď zněl mezi kbelíky s liliemi, jako by stála přímo přede mnou.

Záznam pokračoval.

„Jestli se mi něco stane, kopie je u Claire. Neví, co má. Neřekla jsem jí to, protože by se ji pokusili zastrašit.“

Sadie se rozplakala.

— To není možné, — zašeptala jsem. — Proč by mi nic neřekla?

— Protože věděla, že byste se pokusila všechno napravit sama, — odpověděl Adrian.

Vytáhl z obálky fotografii. Na ní stál Viktor Hale před hořícím domem, vedle něj muž, který právě ležel na podlaze. V rohu fotografie byl časový údaj a číslo domu.

— Kde jste to vzal? — zeptala jsem se.

— Jsem Adrian Mercer, majitel společnosti, která před šesti lety vykoupila část těch pozemků. Můj otec podepsal smlouvu s Haleem. Myslel, že kupuje zchátralé domy. Ve skutečnosti financoval vyhnání jejich obyvatel.

— A vy jste to věděl?

— Ne. Zjistil jsem to před čtyřmi měsíci.

Jeho hlas poprvé praskl.

— Když jsem začal hledat důkazy, Hale poslal lidi za mnou. Tři muži v uličce nebyli náhodní útočníci. Věděli, že mám kopii záznamu.

Muž na podlaze se zasmál.

— Myslíte, že jeden přehrávač něco změní?

Adrian se k němu otočil.

— Ne. Změní to sedm kopií, tři svědci a účetní záznamy.

Z tašky vytáhl další desky.

— Tyhle peníze odešly z Haleovy společnosti den před požárem. Platby jsou vedené přes fiktivní údržbářskou firmu.

Najednou zazvonil telefon, který ležel vedle přehrávače. Nebyl můj. Byl Adrianův.

Zvedl ho a zbledl.

— Mluvte.

Na druhém konci se ozval Lucas Reed.

— Adriane, policie je u sídla Merceru. Hale podal oznámení, že jsi unesl jeho zaměstnance. A ještě něco. Právě zveřejnil záznam z uličky.

— Jaký záznam?

— Ten, na kterém líbáš Claire.

V místnosti se rozhostilo ticho.

— Co na něm je? — zeptala jsem se.

Lucas odpověděl dřív, než Adrian stačil cokoli říct.

— Hale tvrdí, že Claire je tvá spolupracovnice a že jste útok zinscenovali, abyste ho vydírali.

Adrian zavěsil.

Muž na podlaze se znovu usmál.

— Teď z vás udělá zločince oba.

Adrian položil ruku na složku.

— To už nebude záležet na tom, co tvrdí on.

— Na čem tedy? — zeptala jsem se.

Jeho telefon znovu zavibroval. Tentokrát se podíval na displej a výraz v jeho tváři se změnil úplně.

— Co se stalo?

— Váš účetní našel ještě jednu platbu, — řekl Lucas do hlasitého odposlechu. — Je spojena s člověkem, který před šesti lety vedl vyšetřování požáru.

— Kdo to byl?

Lucas dlouho mlčel.

— Váš otec.

Adrian se podíval na mě. V očích měl bolest, která vypadala starší než celý ten déšť.

Potom se zvenku ozvalo prudké zabrzdění několika vozů.

— Claire, — řekl tiše. — Jestli je můj otec do toho zapletený, Hale nebude jediný člověk, který se vás bude snažit umlčet. A lidé, kteří právě přijeli, nejsou policisté…