Těhotenství v klášteře nikdo nedokázal vysvětlit, ale když jsem otevřela skryté dveře, doktorka náhle zbledla

V okamžiku, kdy mi sestra Esperanza oznámila, že je potřetí těhotná, držela v náručí dítě, které mělo na zápěstí stejnou červenou skvrnu jako jeho starší bratr.

Stála jsem v kanceláři kláštera u okna, za kterým se na ranním mrazu třásly větve cypřišů. Na stole přede mnou ležely účty za mouku, svíčky a dětské pleny. Esperanza se usmívala, jako by mi oznamovala, že se zítra bude konat slavnost.

— Matko, myslím, že jsem znovu těhotná.

Pero mi vypadlo z prstů.

— Znovu? — zopakovala jsem a cítila, jak mi v hrudi na okamžik přestalo bít srdce.

Její dvouměsíční syn Miguel spal u jejího ramene. Vedle ní stál malý Tomáš a oběma rukama svíral lem jejího bílého hábitu.

— Je mi ráno špatně, motá se mi hlava a začínám cítit stejné napětí v břiše jako předtím, — odpověděla tiše. — Bůh mi posílá další dítě.

— Esperanzo, tady nejde o zázrak, který můžeme jen přijmout. Jsi v uzavřeném klášteře. Muž sem nevkročil téměř tři roky.

Její úsměv ani na chvíli nezmizel.

— Já jsem své sliby nikdy neporušila. To víš.

Věděla jsem to. Nebo jsem si to alespoň celé roky opakovala.

Byla jsem u jejího prvního těhotenství, když omdlela v zahradě mezi šalvějí a růžemi. Byla jsem u porodu Tomáše. Byla jsem u druhého těhotenství, které přišlo dřív, než se naučil říkat „matko“. Nikdy jsme nenašli rozbitý zámek, cizí stopu ani jediný mužský vlas.

Jen dítě.

A potom další.

— Zavolám doktorce Palomě, — řekla jsem.

Esperanza si přitiskla Miguela k hrudi.

— To bude nejlepší. Ona vždycky ví, co dělat.

Právě ta věta mě bodla do žaludku. Ne její strach. Ne stud. Důvěra.

Když odešla připravit synovi láhev, zůstala jsem sama. V klášteře bylo ticho, ale tentokrát nepůsobilo posvátně. Připadalo mi, že za zdmi někdo poslouchá.

Pak jsem si všimla bílého proužku u nohy židle.

Zvedla jsem ho. Nebyla to nit, ale kousek lékařské pásky, čerstvý a čistý. Voněl dezinfekčním prostředkem, který používala pouze doktorka Paloma. Na jednom okraji ulpěla drobná hnědá skvrna.

Přiložila jsem si pásku k prstům a v hlavě se mi náhle vynořil obraz z noci po narození Miguela: Esperanza spící na lůžku, Paloma sklánějící se nad ní a kovový tác, který jsem tehdy považovala za běžnou součást vyšetření.

Proč si na tu noc vzpomínám až teď?

V poledne se ozvalo zaklepání na hlavní bránu.

Do přijímací místnosti vstoupila doktorka Paloma s černým kufříkem. Snědý kožený řemínek měla omotaný kolem zápěstí a prsty se jí chvěly tak nepatrně, že by si toho nikdo jiný nevšiml.

Já ano.

Položila jsem proužek pásky na stůl.

— Poznáváte to?

Paloma ztuhla.

— Může to být z jakéhokoli obvazu.

— Voní vaším dezinfekčním prostředkem.

— Matko, obviňujete mě z něčeho?

— Zatím se jen ptám.

Vtom se ve dveřích objevila Esperanza. Jednu ruku měla položenou na břiše a druhou držela Miguela.

— Dítě čeká, — řekla doktorce s podivnou něhou.

Paloma se na ni usmála. Nebyl to úsměv lékařky. Byl to úsměv člověka, který kontroluje výsledek své práce.

O hodinu později jsme byly v malé ošetřovně. Přístroj zabzučel, kovová spona na prostěradle cinkla a na monitoru se objevila rozmazaná šedá skvrna.

Potom se místností rozezněl rychlý tlukot srdce.

Esperanza se rozplakala.

Já také, ale ne radostí.

Paloma se dívala na obrazovku, jako by právě uviděla ducha.

— Téměř dvanáct týdnů, — zašeptala.

— To není možné, — řekla jsem. — Esperanza neopustila klášter.

Doktorka sklopila oči.

— Některé věci jsou možné, i když jim nerozumíme.

Večer, když sestry odešly do kaple, jsem prohledala ošetřovnu. Za dřevěnou skříní jsem našla uvolněný kámen. Za ním byly injekční stříkačky, uzavřené lahvičky a malý mosazný klíč.

Klíč otevřel zapomenuté dveře pod schodištěm kaple.

Za nimi vedly dolů úzké kamenné schody. Zapálila jsem svíčku a sestoupila do vlhkého tunelu. Pod hřbitovem jsem našla železnou bránu. Za ní byla místnost plná lékařských nástrojů, dětských dek a fotografií Esperanzy, jak spí.

Na stole ležela účetní kniha. U jejího jména byly tři datumy a tři částky.

Na poslední stránce byl podpis doktorky Palomy.

Za zády se mi ozvaly kroky.

Paloma stála ve dveřích. Vedle ní Esperanza. A z temného výklenku se ozvalo pomalé skřípění víka rakve, které se začalo samo zvedat…

ČÁST 2

Víko se zvedlo sotva o několik centimetrů, ale zvuk železných pantů se rozlehl podzemní místností jako výkřik.

Svíčka mi praskla v ruce a horký vosk mi stekl na zápěstí. Neucukla jsem. Dívala jsem se do černé mezery pod víkem.

— Co je uvnitř? — zeptala jsem se.

Doktorka Paloma za sebou rychle zavřela dveře.

— Vraťte se nahoru, matko.

— To není odpověď.

Esperanza stála vedle ní, bledá a klidná. Miguel spal v jejím náručí. Na jeho malé ruce se zachytil paprsek svíčky a odhalil červenou skvrnu na zápěstí.

— Esperanzo, pojď ke mně, — řekla jsem.

Paloma sevřela kliku.

— Ona nikam nepůjde.

— Držíte mě v mém vlastním klášteře pod zámkem?

— Snažím se zabránit katastrofě.

— Katastrofa je místnost pod hřbitovem plná fotografií spící sestry.

Vtom se zevnitř rakve ozvalo kovové klepnutí. Jednou. Podruhé.

Esperanza sebou trhla.

— To jsem už slyšela, — zašeptala.

Podívala jsem se na ni.

— Kdy?

— Před porodem Tomáše. A potom před Miguelem. Vždycky mě Paloma poslala spát a říkala, že dítě potřebuje klid.

Doktorka zbledla.

— Esperanzo, nevíš, co říkáš.

— Nevím? — Sestra se na ni otočila. — Proč se mi tedy pokaždé zdá o kovovém světle? Proč se probouzím s modřinami na paži?

Vytáhla rukáv a ukázala nám tenké žluté stopy po vpichech.

V žaludku se mi sevřel strach. Najednou jsem si uvědomila, že jsem se celé roky ptala, zda Esperanza porušila své sliby, místo abych se ptala, kdo jí ubližuje.

— Otevřete tu rakev, — řekla jsem.

— Ne, — odpověděla Paloma.

— Pak zavolám strážím.

— Stráže poslouchají mě.

— Ne. Poslouchají matku představenou.

— Matka představená jste vy.

— A právě proto vám přikazuji ustoupit.

Paloma se krátce zasmála. V tom smíchu nebyla nervozita, ale jistota člověka, který má v ruce poslední kartu.

— Myslíte, že vaše razítko něco znamená? Všechny záznamy jsou u mě. Všechny návštěvy jsem zapisovala. Všechny vaše sestry věří, že Esperanza je požehnaná.

— A vy na tom vyděláváte.

Její tvář se změnila.

V účetní knize nebyly jen částky. U každého data byla také jména a iniciály. Některé řádky označovaly porod, jiné „převzetí“. U tří posledních zápisů stála stejná věta: Dítě zůstává pod ochranou zařízení.

— Co to znamená? — zeptala jsem se.

Paloma mlčela.

Esperanza si přitiskla Miguela k sobě.

— Říkala mi, že děti budou v bezpečí. Že jejich otcové jsou mrtví nebo neznámí. Že Bůh vybral moje tělo, protože jsem čistá.

— Kdo ti to řekl?

— Muž, kterého jsem nikdy neviděla. Mluvil přes dveře.

Přistoupila jsem k Palomě.

— Kdo je v rakvi?

Tentokrát odpověděla Esperanza.

— Sestra Beáta.

Beáta zemřela před čtyřmi lety. Paloma tehdy tvrdila, že šlo o selhání srdce. Nikdo ji neviděl po smrti. Pohřeb proběhl za zavřenou rakví, protože prý tělo nebylo v dobrém stavu.

Klepání zevnitř ustalo.

Paloma se natáhla po knize. Já ji přitáhla k sobě.

— Ani krok.

— Nevíte, s čím si zahráváte.

— Naopak. Poprvé tomu začínám rozumět.

Z kapsy hábitu jsem vytáhla malý diktafon. V klášteře jsem ho nosila od chvíle, kdy před měsícem zmizela sestra Klára. Položila jsem ho na stůl. Červené světýlko stále blikalo.

Paloma se podívala na přístroj a její výraz se rozpadl.

— Vy jste nás nahrávala?

— Od chvíle, kdy jste řekla, že stráže poslouchají vás.

Z chodby nad námi se ozvaly kroky. Někdo běžel po schodech.

Do místnosti vrazila sestra Klára, kterou jsme považovaly za mrtvou od chvíle, kdy ji Paloma odvezla na vyšetření.

Byla hubená, s roztrženým závojem a mokrými vlasy.

— Matko, — vydechla. — Musíte odejít. V klášteře je další muž.

— Kde?

Klára se podívala na Palomu.

— Už je na cestě sem. A přivádí lidi, kteří si přišli pro děti…

ČÁST 3

— Kdo si přišel pro děti? — vykřikla jsem, ale Klára se zapotácela a opřela se o kamennou zeď.

V chodbě nad námi se ozvaly těžké kroky. Ne jeden člověk. Několik.

Paloma sevřela čelist.

— Měla jste zůstat v kanceláři, matko.

— A vy jste měla zůstat lékařkou.

Zasunula jsem účetní knihu pod hábit a přitiskla diktafon k hrudi. Esperanza se třásla. Její klid byl pryč. Poprvé za tři roky vypadala jako mladá vyděšená žena, ne jako svatá matka, kterou z ní všichni chtěli mít.

— Řekněte mi pravdu, — požádala jsem Palomu. — Teď hned.

Paloma se opřela o stůl. Na jeho kovovém povrchu zůstala po jejích prstech mokrá stopa.

— Esperanza nebyla těhotná zázrakem, — řekla nakonec. — Byla oplodněna uměle.

Esperanza zalapala po dechu.

— Ne.

— Pokaždé, když jste omdlela v ošetřovně, dostala jste uklidňující látku. Váš souhlas jsme padělali. Vaše tělo jsme využili jako náhradní matku.

— Kdo jste byli „my“? — zeptala jsem se.

Paloma sklopila oči.

— Já a doktor Viktor Roubal. Můj bratr. Vedl soukromé centrum pro neplodnost, dokud mu nezakázali činnost. Měl embrya, která nikdo nehledal. Dlužil peníze. Lidé mu platili za děti a on potřeboval místo, kde by se nikdo neptal.

Zvedla jsem knihu.

— A klášter byl to místo.

— Vy jste nevěděla nic.

— Ale vy jste věděla všechno.

Esperanza se rozplakala.

— Moje děti mi vezmete?

— Ne, — řekla jsem. — Už nikdy vám je nikdo nevezme.

Paloma se na mě vrhla. Klára vykřikla a já ucítila, jak mi z ruky vyklouzl diktafon. Dopadl na podlahu, ale nepřestal nahrávat.

Vtom se otevřely dveře.

Dovnitř vstoupili dva policisté a za nimi muž v tmavém kabátu. Viktor Roubal.

— To je nedorozumění, — řekl a usmál se. — Doktorka Paloma tu prováděla charitativní lékařský dohled.

— Můj bratr nic neudělal, — přidala se Paloma.

Policista zvedl diktafon ze země.

— To si poslechneme.

Viktor natáhl ruku.

— Nemáte povolení.

— Máme povolení k prohlídce celého areálu, — odpověděl policista. — A také příkaz k vašemu zadržení.

Viktorovi ztuhly prsty.

Policista otevřel kovovou skříň u stěny. Uvnitř byly složky s fotografiemi žen, lékařské zprávy a rodné listy. Na každém dokumentu bylo razítko kláštera.

Pak odsunul víko rakve.

Uvnitř neležela mrtvá Beáta.

Ležela tam živá, zesláblá a připoutaná koženými pásy. Její oči se otevřely a podívaly se přímo na mě.

— Řekla jsem vám, že mě nezabilo srdce, — zašeptala.

Přiběhla jsem k ní. Její zápěstí byla pokrytá podlitinami. Na krku měla tenký stříbrný řetízek s malým dřevěným křížkem, který jsem jí dala před čtyřmi lety.

— Proč jste ji drželi? — zeptala jsem se.

Paloma začala couvat.

— Ona chtěla všechno prozradit.

— A proto jste ji prohlásili za mrtvou?

— Nemohli jsme riskovat, že zničí celý plán.

Viktor najednou zvedl telefon. Usmál se na mě, ale v očích už neměl jistotu.

— Myslíte, že jste vyhrála? — řekl. — Ani netušíte, komu ty děti patří.

Policisté ho odvedli. Palomu také. Esperanza zůstala stát u lůžka Beáty, zatímco za zdí někdo plakal.

Potom mi zazvonil telefon.

Na displeji se objevilo číslo nemocnice, kam odvezli Miguela na vyšetření. Přijala jsem hovor.

— Matko Caritas? — ozval se mužský hlas. — Máme problém. Krevní testy ukázaly, že Miguel není geneticky příbuzný s Esperanzou. A právě před chvílí se o něj přihlásil člověk, který tvrdí, že je jeho biologický otec.

Otočila jsem se k oknu.

Na nádvoří stál cizí muž a díval se přímo na mě.

V ruce držel fotografii dítěte.

A na zadní straně byla napsaná moje adresa…