ČÁST 4

Notářův telefonát jsem přijala v devět večer v malé kanceláři nad knihkupectvím.

Za oknem padal déšť a na parapetu poskakovala jediná mokrá vrabčí stopa. Notář Pavel Morozov položil přede mě kožené pouzdro.

— Váš dědeček mě požádal, abych vám to předal až ve chvíli, kdy by se někdo pokusil zpochybnit vaše vlastnictví nebo vás donutit k prodeji, — řekl.

— Co je uvnitř?

— Důkaz, že část pozemku nebyla obyčejná zahrada.

Otevřel pouzdro.

Uvnitř byla ověřená kopie staré smlouvy, geometrický plán a dopis psaný dědečkovou třesoucí se rukou.

Pozemek sousedil s budoucí obchvatovou silnicí. Město už před dvěma lety schválilo předběžný plán odkupu. Hodnota půdy měla několikanásobně vzrůst.

Alexej to zjistil.

Proto se tak zajímal o dům. Proto chtěl, aby peníze z dědictví šly do společného majetku. Proto se snažil dostat pod kontrolu můj byt, účet i dokumenty.

Dům jsme prodali příliš brzy. Ale díky dědečkově doložce jsem měla nárok na dodatečnou náhradu, pokud město pozemek v příštích letech využije pro veřejnou stavbu.

— Váš manžel o tom věděl? — zeptal se Pavel.

— Teď už vím, že ano.

— A nejspíš chtěl, abyste to nevěděla vy.

Ráno v šest patnáct čekal Alexej před domem své matky. Měl opálený obličej, drahé sluneční brýle a kufr, na kterém se houpal můj mosazný přívěsek ve tvaru klasu.

Vedle něj stála Elena Ivanovna.

— Kde je moje věc? — zeptala jsem se.

Alexej sáhl na přívěsek.

— Nejdřív si promluvíme.

— Ne. Nejdřív mi vrať klíče.

— Ty jsi proti mně poštvala banku a právničku.

— Ty jsi proti mně použil padělaný podpis.

Elena Ivanovna rozhodila rukama.

— Vlastní manžel se nemůže dopustit podvodu vůči vlastní ženě!

Marina vystoupila z auta.

— To rozhodne policie, ne vy.

Alexej si sundal brýle. Poprvé jsem na jeho tváři neviděla sebejistotu.

— Lero, můžeme to napravit. Převod se ještě nezapsal. Odvolám žádost a ty stáhneš oznámení.

— Už ti nevěřím.

— Kvůli jedné nahrávce?

!!! PARTE 4 — Mi esposo me dejó sola con un preso en la enfermería, pero cuando él habló, la sonrisa del director desapareció

Marina zapnula diktafon.

Z reproduktoru zazněl Alexejův hlas.

„Lera si myslí, že mě opustit nemůže. Nemá kam jít.“

Alexej zbledl.

Elena Ivanovna si přitiskla prsty na ústa.

Já jsem poslouchala vlastní ponížení zvenčí a pochopila jsem, že ta slova už nade mnou nemají moc. Byla jeho. Ne moje.

— To je sestříhané! — vykřikl Alexej.

— Odborník potvrdil opak, — řekla Marina. — A banka už oznámila případ policii.

V tu chvíli u chodníku zabrzdilo policejní auto.

Alexej ustoupil.

— Mami, řekni jim, že jsem byl celý večer s tebou.

Elena Ivanovna mlčela.

Poprvé ho nezachránila.

Vyšetřovatel převzal dokumenty, kamerový záznam i nahrávku. Alexej se snažil volat svému advokátovi, ale ten mu po několika minutách oznámil, že ho nebude zastupovat, dokud neuhradí staré dluhy a nepřestane mu lhát.

Ještě ten den byl návrh na převod bytu zablokován. O několik týdnů později soud potvrdil, že podpisy byly padělané, a Alexej dostal podmíněný trest, povinnost nahradit škodu a zákaz nakládat s mým majetkem. Elena Ivanovna musela opustit byt, protože si po rozvodu nemohla dovolit nájem, ale já jsem jí nebránila najít si menší bydlení.

Nechtěla jsem její pád.

Jen jsem ho odmítla zastavit.

Nejhorší pro Alexeje však nebyl rozsudek. Byla to schůze v bance, kde mu pustili nahrávku před svědky. Seděl na plastové židli, ruce mezi koleny, a poslouchal sám sebe.

— Já jsem to opravdu řekl? — zeptal se.

— Ano, — odpověděla Marina. — Řekl jste to vy.

Alexej se podíval na mě.

— Lero, já jsem byl zoufalý.

— Zoufalství vysvětluje strach. Ne omlouvá promyšlenou zradu.

Když jsme odcházeli, požádal mě o přívěsek.

— Aspoň to mi vrať. Patří to do rodiny.

Vzala jsem ho z jeho ruky.

— Patří to mému dědečkovi. A teď mně.

V prázdné ložnici u Eleny Ivanovny zůstala po Alexejovi jen zaprášená obdélníková skvrna na zdi, kde visela jeho fotografie z promoce. Jeho matka ji sundala sama. Pod obrazem byla vybledlá zeď a na podlaze jediná plastová visačka z hotelu.

!!! Négy évig küldtem haza a pénzem, de amikor váratlanul megjelentem, a feleségem mögött mindenki elhallgatott

Mosazný klas jsem položila na stůl vedle klíčů.

Byt jsem dokončila s Viktorem. Ne najednou. Ne bez strachu.

Nejdřív jsme položili podlahu v kuchyni. Pak jsme natřeli obývací pokoj teplou barvou medu. Každé ráno jsem pracovala u okna, kde světlo dopadalo na hrnek s prasklinou ve tvaru půlměsíce.

Za tři měsíce jsem se přestěhovala.

Anna mi pomohla sestavit knihovnu. Viktor přinesl poslední lišty. V neděli jsme jedli polévku z jediného velkého hrnce a smáli se, protože z kuchyně pořád mizely šroubky.

Jednoho listopadového odpoledne mi dcera mojí kamarádky Sofie nakreslila obrázek našeho domu. Byla na něm žena s klíči v ruce a nad ní obrovské žluté slunce.

— To jsi ty, — řekla mi.

— Proč mám tak velké klíče?

— Aby ti už nikdo nemohl vzít dveře.

Přilepila jsem obrázek na lednici.

První sníh napadl v prosinci. Seděla jsem na okenním parapetu, pila čaj a pozorovala, jak bílé vločky zakrývají prach na chodníku.

Tehdy mi Alexej napsal.

„Můžeme začít znovu. Bez tvé matky, bez mé matky, bez všech těch právníků. Uvědomil jsem si, že tě miluji.“

Dívala jsem se na zprávu dlouho.

Ne proto, že bych chtěla odpovědět ano.

Protože jsem si poprvé uvědomila, že už ve mně jeho slova nic nepřevracejí.

Napsala jsem: „Přeji ti, abys jednou pochopil, co jsi ztratil. Ale já se vracet nebudu.“

Pak jsem telefon položila displejem dolů.