Nechal mě samotnou s nedokončeným bytem a odletěl s matkou k moři, ale po mém klidném telefonátu zbledl

V úterý v sedm ráno mi manžel oznámil, že odjíždí k moři se svou matkou, zatímco já mám zůstat uprostřed staveniště a hlídat naše dělníky.

Alexej stál v ložnici své matky a skládal trička do kufru. Na stole ležely dvě letenky, hotelové poukazy a plastová visačka s jeho jménem. Vzduch páchl levandulovým osvěžovačem a starými skříněmi.

— Ty opravdu letíš? — zeptala jsem se.

— My letíme, — opravil mě. — Já a maminka. Týden v Antalyi.

— A rekonstrukce?

Alexej pokrčil rameny.

— Ty ji zvládneš. Pracuješ z domu a stejně budeš tady. Maminka potřebuje odpočinek.

Podívala jsem se na druhý kufr. Na jeho rukojeti visel drobný mosazný přívěsek ve tvaru klasu. Patřil mému dědečkovi. Po jeho smrti jsem ho našla v zásuvce jeho dílny a od té doby jsem ho nosila na klíčích. Alexej mi kdysi říkal, že je to bezcenný krám. Přesto ho teď připevnil na svůj kufr.

— To je můj přívěsek, — řekla jsem.

— Našel jsem ho na chodbě. Vezmu si ho. Vypadá hezky.

Natáhla jsem ruku, ale on kufr rychle odtáhl.

— Alexeji, ty sis vzal peníze z našeho účtu?

Jeho úsměv ztuhl.

— Dostal jsem odměnu.

— Jakou odměnu? Včera tam byly peníze na obklady a instalatéra. Dnes ráno je účet skoro prázdný.

— Nehodlám se ti zpovídat z každé koruny.

V tu chvíli se ve dveřích objevila Elena Ivanovna v nových bílých kalhotách. V ruce držela malou lahvičku parfému a přitom se na mě dívala, jako bych byla host, který příliš dlouho neodchází.

— Synku, auto už čeká, — řekla. — Ať zase kvůli ní nezmeškáme odjezd.

— Kvůli mně? — otočila jsem se k ní.

— Ty jsi tu přece ta, která pořád něco řeší. Byt, peníze, papíry. Člověk by řekl, že tě baví dělat doma dusno.

Pohlédla jsem na Alexeje. Čekala jsem, že ji zastaví. Nezastavil ji.

Před šesti měsíci mi zemřel dědeček. Zanechal mi malý dům na venkově a pozemek, který obdělával až do posledního podzimu. Prodali jsme ho za milion a půl. Alexej tehdy tvrdil, že všechno vložíme do společného bydlení. Já si však pamatovala, jak předtím utratil naše úspory za drahé ojeté auto a zapsal ho jen na sebe.

Proto jsem uzavřela manželskou smlouvu. Byt patřil pouze mně. Peníze z dědictví šly na první splátku a Alexej s tím nakonec souhlasil.

Nebo to alespoň předstíral.

Od té doby jsme bydleli u Eleny Ivanovny. Každé ráno připravila jednu kávu, vždy pro syna. Každý večer mu šeptala, že jsem nevděčná a utrácím peníze za neznámé lidi na internetu.

V devět ráno jsme přijeli k našemu bytu. Na chodbě stály pytle s cementem a z otevřených dveří se valil prach. Mistr Viktor si sundal rukavice.

— Paní Lero, musíme zastavit práce, — řekl. — Včera mi váš manžel oznámil, že už mi nic platit nebude.

— Cože?

— Prý byt prodáte.

Srdce se mi sevřelo.

— Kdo vám to řekl?

Viktor ukázal na složku položenou na kýblu s vodou.

— Alexej. A chtěl po mně, abych podepsal něco, co jsem neviděl.

Vtom mi zazvonil telefon. Na displeji se objevilo číslo banky. Přijala jsem hovor a mlčela.

— Paní Lero, musíme s vámi naléhavě projednat jednu žádost týkající se vašeho bytu, — ozval se mužský hlas. — Máme tu dokument, který jste údajně podepsala minulý pátek. Pokud jste připravena, můžete se zastavit ještě dnes. A vezměte s sebou advokáta, protože v příloze je něco, co byste měla vidět na vlastní oči…

ČÁST 2

— Jakou žádost? — zeptala jsem se bankéře a sevřela telefon tak silně, až mě zabolely prsty.

— To vám nemohu sdělit po telefonu. Přijďte ve dvě hodiny na pobočku v centru. A prosím, neinformujte zatím svého manžela.

Hovor skončil.

Viktor stál u dveří bytu a v ruce mačkal špinavý hadr. Z otvoru ve zdi visely elektrické kabely jako černé kořeny.

— Paní Lero, co se děje?

— Nevím. Ale dnes zjistím, proč banka tvrdí, že jsem něco podepsala.

— Váš manžel včera nebyl sám, — řekl Viktor tiše. — Přivedl sem nějakého muže. Měřil stěny a ptal se, za kolik by se byt dal rychle prodat.

— Proč jste mi to neřekl hned?

Viktor sklopil oči.

— Bál jsem se, že už o tom víte.

Po návratu k Eleně Ivanovně jsem našla kuchyň prázdnou, ale na stole zůstal talíř s drobky a otevřená obálka od cestovní kanceláře. Na zadní straně byl napsaný kód ke dveřím našeho bytu.

Můj kód.

Fotografovala jsem ho mobilem a pak jsem zavolala matce.

— Mami, potřebuji, abys přijela do města.

— Co udělal?

— Ještě nevím. Ale tentokrát mu nechci věřit ani jediné slovo.

Anna Andrejevna přijela před polednem. Přinesla mi termosku s čajem a malou hnědou složku, kterou držela pod kabátem.

— Tu jsem měla schovanou u sebe, — řekla.

— Co je uvnitř?

— To zjistíš až v bance. A ne předtím.

Podívala jsem se na ni.

— Ty jsi něco věděla?

— Věděla jsem, že Alexej se poslední měsíc příliš často vyptával, kdo má přístup k penězům a kdo může byt prodat. Proto jsem si najala člověka, který umí hledat nesrovnalosti.

V bance nás přijala právnička Marina Sokolovová. Na stole před ní ležela kopie žádosti o úvěr zajištěný mým bytem. Pod podpisem bylo moje jméno. Podpis vypadal přesvědčivě.

Jenže jsem ho nikdy nenapsala.

— Váš manžel se pokusil získat úvěr ve výši osmi set tisíc, — vysvětlila Marina. — Peníze měly být podle dokumentů použity na dokončení rekonstrukce. Žádost ale obsahuje několik zásadních nesrovnalostí.

— Jaké?

— Potvrzení o vašem příjmu je padělané. A nejzajímavější je datum. Dokument byl elektronicky odeslán v pátek ve 23:47.

— V pátek jsem byla celou noc doma.

Anna otevřela svou složku a vytáhla vytištěný záznam.

— Proto jsem nechala ověřit domácí kameru, — řekla. — Alexej o ní nevěděl.

Marina se na mě zadívala.

— Chcete to vidět teď?

Na obrazovce notebooku se objevila chodba v bytě jeho matky. Čas svítil bíle v rohu. Alexej procházel kolem kamery s batohem přes rameno. Zastavil se u dveří mé pracovny, rozhlédl se a vešel dovnitř.

O několik minut později se vrátil s mou zásuvkou v ruce.

— Proč by hledal vaše doklady? — zeptala se Marina.

Neodpověděla jsem. Vzpomněla jsem si na noc před týdnem, kdy jsem nemohla najít občanský průkaz. Alexej tehdy řekl, že jsem ho určitě založila mezi účty.

Večer jsem mu zavolala. Zvedl to u bazénu, protože v pozadí hrála hlasitá hudba.

— Užíváš si dovolenou? — zeptala jsem se.

— Měla bys to zkusit. Méně přemýšlet, více žít.

— Vrátil ses do bytu minulý pátek?

Nastalo ticho.

— Proč se ptáš?

— Protože banka má dokument, který jsem nikdy nepodepsala.

Jeho hlas se změnil.

— Dávej pozor, co říkáš.

— To bych měla říct spíš já tobě.

— Lero, až se vrátím, vyřešíme to jako manželé.

— Ne. Vyřešíme to jako dva lidé, kteří už si nevěří.

Položila jsem telefon.

Marina si sundala brýle.

— Máme záznam z kamery, padělané doklady a pracovníka, který slyšel, že chce byt prodat. Ale potřebujeme ještě jednu věc.

— Jakou?

Podívala se na Annu. Ta mlčky položila na stůl malý diktafon.

— Nahrávku, kterou jsem pořídila včera večer, — řekla matka. — Alexej a jeho matka mluvili v kuchyni. A pokud je hlas na tom záznamu opravdu jeho, pak se ukáže, že dovolená nebyla jejich hlavním plánem…

ČÁST 3

Marina stiskla tlačítko přehrávání.

Nejdřív bylo slyšet cinknutí porcelánu a šum vody v potrubí. Pak hlas Eleny Ivanovny.

— Jakmile podepíše, úvěr schválí. Byt bude zatížený a ona se lekne. Potom ho prodáme, zaplatíme dluh a zbytek rozdělíme.

V místnosti se rozhostilo ticho.

— A když to nepodepíše? — ptal se Alexej.

— Podepíše. Nemá peníze na splátky sama. Ty jsi její manžel, bude se bát skandálu.

— Hlavně ať se neptá na peníze z dědictví.

— Kdyby nebylo toho jejího hloupého dědečka, neměli bychom co řešit.

Záznam pokračoval ještě několik vteřin. Alexej se smál a říkal, že po prodeji koupí matce větší byt. Pak dodal větu, která mě zasáhla víc než všechno ostatní.

— Lera si myslí, že mě opustit nemůže. Nemá kam jít.

Marina nahrávku zastavila.

Anna měla ruce položené na stole. Ani se nepohnula. Já cítila v hrudi prázdno, jako by mi někdo vyřízl kus těla.

— To je jeho hlas, — zašeptala jsem.

— Ano, — řekla Marina. — A máme odborné potvrzení, že záznam nebyl upravován.

— Co bude teď?

— Banka žádost zamítne a předá podklady policii. Vy podáte oznámení kvůli padělání podpisu a pokusu o podvod. Také požádáme soud o zákaz nakládání s bytem.

— A rekonstrukce?

Marina se pousmála bez radosti.

— Váš manžel chtěl použít peníze z úvěru, aby dokončil byt, který by pak prodal. Vy jste mezitím platila materiál z vlastního účtu.

Zvedla jsem oči.

— Takže všechno, co dělal, bylo jen divadlo?

— Ne všechno, — odpověděla Anna. — Chtěl tě vyčerpat. Přimět tě, abys podepsala cokoli, jen aby byl klid.

V šest hodin večer mi zavolal Alexej. Tentokrát nebylo v pozadí slyšet moře. Jen ostrý hlas jeho matky.

— Mami, přestaň mluvit, — okřikl ji.

— Lero, přijedu dřív, — řekl mi. — Některé věci se vysvětlí osobně.

— Už se nemáš co vysvětlovat.

— Ty vůbec netušíš, do čeho ses pustila.

— Naopak. Poprvé přesně vím, co dělám.

— Pokud podáš oznámení, zničíš naši rodinu.

— Ty jsi ji zničil, když jsi mi vzal doklady.

Na druhé straně se ozvalo prudké nadechnutí.

— Kdo ti to řekl?

— Tvoje vlastní nahrávka.

Ticho.

Potom se ozvala Elena Ivanovna.

— Ona nás nahrávala!

— Ne, — řekla jsem. — Nahrávala vás tvoje vlastní neopatrnost.

Položila jsem telefon.

Marina začala sepisovat oznámení, když jí na mobil přišla nová zpráva. Přečetla si ji a zbledla.

— Co se stalo? — zeptala jsem se.

— Před hodinou někdo zadal do systému katastru návrh na převod vašeho bytu. Ještě není platný, ale byl podán s plnou mocí, která nese váš podpis.

Anna prudce vstala. Židle narazila do zdi.

— Alexej to poslal z letiště?

Marina přikývla.

— Ano. A letadlo přistává zítra v šest ráno.

Podívala jsem se na přívěsek ve tvaru klasu, který jsem ráno neměla na klíčích. Alexej ho stále držel na kufru.

Vtom mi přišla další zpráva. Nebyla od něj. Byla od notáře, kterého jsem nikdy neviděla.

„Paní Lero, musíme se sejít ještě dnes. Váš dědeček před smrtí uložil u mě poslední dokument. Týká se domu, který jste prodala, a vysvětluje, proč se o něj váš manžel tolik zajímal…“