ČÁST 4 — Zachránila jsem mafiánského bosse před jízdou s jeho řidičem, ale když jsem ukázala na jeho ruce, právník zbledl

ČÁST 4

…zprávu jsem ukázala Gabrielovi a všechno se v místnosti změnilo.

Nebyla to už jen past na něj.

Byla to past, která vedla až k našemu domu, k mému otci a k osmi měsícům, během nichž jsem si myslela, že jsem jen uklízela cizí nepořádek.

Gabriel se podíval na falešného policistu.

— Polož zbraň.

Muž se zasmál.

— Ty už nerozkazuješ.

— Ne, — řekl Gabriel. — Ale ty jsi zapomněl, že moje kamery běží i bez připojení k síti.

Mateo se vrhl k ovládacímu pultu. Zmáčkl skryté tlačítko pod hranou stolu a v celém penthousu se rozsvítily červené kontrolky.

Zámky na dveřích cvakly.

Falešný policista vystřelil do stropu. Omítka se sesypala na stůl. Elena vykřikla a schovala se za křeslo.

Já jsem se přikrčila.

Gabriel popadl kovový stojan na lampu a udeřil jím muže do zápěstí. Zbraň dopadla na podlahu. Druhý muž se pokusil utéct, ale za dveřmi už čekala skutečná ochranka.

Všechno trvalo méně než minutu.

Přesto jsem měla pocit, že zestárnu o deset let.

Když ochranka spoutala oba muže, Gabriel se obrátil k Eleně.

— Kdo je poslal?

Elena mlčela.

— Kdo? — zopakoval.

— Viktor Hale, — vydechla. — Tvůj obchodní partner.

Gabrielův obličej ztuhl.

Viktor byl muž, který před lety zachránil jeho firmu před bankrotem. Muž, jenž sedával u jejich stolu na Vánoce. Muž, který znal všechny trezory, všechny schůzky a všechna slabá místa.

— A můj otec? — zeptala jsem se.

Elena se ke mně otočila.

— Tvůj otec vedl účetní oddělení v bance, která prala Viktorovy peníze. Když to zjistil, chtěl promluvit. Viktor zařídil, aby ho propustili. Potom mu někdo podstrčil krádež, aby vypadal jako zločinec.

Svět se mi zúžil na jediný zvuk: tikání nástěnných hodin.

— Takže otec nebyl vyhozen kvůli chybě?

— Ne, — řekl Gabriel tiše. — Byl umlčen.

Telefon znovu zazvonil. Tentokrát volala moje sestra Maya.

— Chloe, našla jsem v otcově starém kufru účetní knihu. Je v ní jméno Viktor Hale a datumy všech převodů. Ale je tu ještě něco.

— Co?

— Poslední stránka má tvůj podpis.

— To není možné.

— Já vím. Protože je tam datum tři měsíce před tvým narozením.

Gabriel mi vzal telefon z ruky.

— Mayo, odemkni dveře a ničeho se nedotýkej. Jedeme pro tebe.

— Už nejsem doma, — odpověděla. — Někdo tam byl přede mnou. Na stole nechal fotografii.

— Jakou fotografii?

Maya zmlkla.

Pak zašeptala:

— Tebe, Chloe. Jako dítě. A na zadní straně je napsáno: „Dcera člověka, který měl zemřít místo Rossiho.“

Gabriel zavřel oči.

Já jsem najednou pochopila, proč se na mě od prvního dne díval jinak, proč mě nechal povýšit bez jediné otázky a proč mi koupil telefon dřív, než jsem vůbec znala jeho číslo.

Nezachránila jsem jen jeho život.

Někdo mě do jeho domu poslal.

A Gabriel už věděl kdo.